Gay komunita

[Honza]

[John]

Cau, pisu to z mobilu tak pardon za carky apod. S ti vyoutovanim na skole bych si dal pozor. Spoluzak je vyoutovany a nikdo se mu neposkiva sikanuje apod.. ale velice casto ho resi za jeho zady.,(co ma za triko tokovy maj jen buzny, co resi furt ta buzna atak. Kazdopadne je dobre mit dost homokamaradu nebo mit ve tride dobry kamarady vice tim lip. Nechci strasit, ale po coming outu pocitej s neuprimnosti.. vetsich problemu bych se nebal, pokud tam nejsou topidioti. Ja sam to rek kamaradce a par kamaradum a sem spokojenej, neresi mne nikdo za zady (snad) a ke kamaradum sem uprimnej..

[bright]

johnc: Řeší to, protože jim to vrtá hlavou. Zvědavost je lidská vlastnost. Z nedostatku jiných záhad ve svém okolí to budou řešit pořád dokola, dokud se nedozví, jak to s tebou je, nebo je to nepřestane bavit. “Já jsem to říkal“ jim vydrží maximálně měsíc, ale vyzvídání jim vydrží podstatně déle. Schovávání se je proto dlouhodobě kontraproduktivní.

[Jey Jey]

No však se nemusíš vyoutovat půlce školy a všem okolo. Když to řekneš svým přátelům, tak aspoň zjištíš, jestli to přátelé vůbec jsou. A že budou mít někteří hloupé řeči? Nebudou je mít navždy, jejich pozornost upoutá brzy nějaká jiná "senzace". Taky se nerad bavím o osobních věcech, vyoutoval jsem se jen jednou, a to před lety své nej kamarádce, a tak to zůstalo dodnes - a ať si okolí myslí, co chce. Nikdo se mě na to ostatně ani nezeptal, tak co.

[johnc]

No, já Vám nevím. Když vidím, jak někdo pořád řeší, jestli jsem nebo nejsem gay, neumím si představit, co by bylo, kdybych se přiznal. Řeči typu "já jsem to říkal"?

Opravdu nejsem typ člověka, který rád řeší s ostatními osobní věci. Takže jak bych zvládnul tohle? Podlě mě by to dopadlo tak, že bych se vyhýbal lidem, jak bych mohl (už teď to částečně dělám), což mi příjde dost hrozné...

[Mates]

Václav: Taky jsem nad tím přemýšlel, jestli to tak není. Ale nevím, proč by se nemohl normálně zeptat: "Hele, tak jdeš na novou školu, budeš tam potkávat pěkný holky, kluky, tak kdyby něco, klidně o tom můžem dát řeč." Nebo kdyby se jen normálně zeptal, jestli se mi líbí kluci, tak mu popravdě odpovím, s tím nemám problém. Ale když na mě vybalí: "Tak seš snad buzna?" tak se otočím a jdu pryč, protože to nehodlám poslouchat. A takových narážek nebylo pár, takže si klidně už mohl všimnout, jak na to reaguju. Nevím, jestli ho to těší, že si může hrát na takovýho drsňáka a může si tak do mě kopnout... Nejsme si nějak extra blízcí, ale tak snad není takový problém najít vhodná slova, jak začít tohle téma.

Láďa: Vítej mezi náma Asi jediný, s čím bych mohl trochu poradit, je to sebevědomí. První krok jsi už udělal a to, že sis uvědomil, jak na tom seš a vůbec jsi sem napsal. U mě to bylo takový, že sem se už nemusel přetvařovat sám před sebou a už jenom to, že jsi sám se sebou spokojený, zvedne sebevědomí. Ostatní lidi to na tobě poznají, že se už třeba nedíváš do země, nebojíš se mluvit s cizíma lidma atd., prostě ta sebedůvěra z tebe bude vyzařovat (tohle nemám z vlastní hlavy, ale řekli mi to lidi kolem mě, že jsem veselejší, víc sám sebou, prostě v pohodě) No a tohle tě pak ještě víc nakopne, budeš si víc věřit

[charles]

Láďo, podle tvého písemného projevu je jasné, že jsi inteligentní kluk a na možnosti svého věku to máš v hlavě srovnané. Takže o tvoji budoucnost se fakt nebojím. V 16 letech bych s CO ještě nespěchal, vydrž aspoň až doděláš střední školu, aby ses mohl případně osamostatnit, kdyby reakce ze strany rodiny byla nějak extrémně negativní (což apriori nepředpokládám). Navíc si nejsem jistý, jestli by bylo moudré to vypustit v poněkud specifickém prostředí střední školy. To je značně nevyrovnaná sociální skupina, kde lze očekávat téměř cokoli. Zatím pozoruj svět a případné narážky (proč ještě nemáš holku atd.) zkus prozatím zkousnout. Hlavně se tím nenech vydeptat a soustřeď se na studium, ať z tebe něco je. A když budeš mít problém, můžeš sem kdykoli napsat, tady si na tebe určitě nikdo jako na buzíka ukazovat nebude.

[Vaclav]

Zdravím Láďu. S CO v šestnácti určitě nemusíš pospíchat. Jak poznat, jestli ten krásnej kluk je gay a stojí o Tebe? No, buď s ním co nejvíc, dělejte toho spolu co nejvíc, povídejte si co nejvíc, a přitom všem sleduj jeho reakce na různé podněty. Pokud uvidí Tvůj zájem, je gay (což, přiznejme si, není zvlášť pravděpodobné, když jsou nás v populaci 4 %) a stojí o Tebe, nějak se to určitě projeví.

Zdravím taky Matese. Všiml jsem si nejvíc povídání o chování brášky - to je hloupé. Nemůže jít ve skutečnosti o nemotorně projevovaný opravdový zájem, jak na tom jsi? A třeba o chuť navodit to téma a mluvit o něm?

[Jey Jey]

To Láďa: Jako bych četl o sobě před pár lety. Myslím, že rady roztroušené po tomto tématu jsou použitelné i u tebe. Najdi si někoho, komu se dá (s)věřit - kamaráda/ku, někoho z rodiny... Asi už chodíš na sš, že? Tam jsou lidé téměř vždy rozumnější než na zš. Ale nic ti nebrání žít tak jako teď a nic jim neříkat, co jim je taky po tom, že? U toho kluka bych radši počkal, jestli se projeví jako gay, nebo ne. Jsi mladý, takových bude.

[bright]

Vítej a gratuluju k prvnímu kroku. Bušení časem přejde.

[Láďa]

Zdravim, taky mám v podstatě stejný problém, jenže mě je ještě 16 a to, že jsem gay, se snažim nějak odsunou, i když vím, že je to blbost a stejně tak skončim.
Každopádně lásku mám(je krásnej ), ale pořád nevim, jak je na tom on, jestli je taky gay nebo ne.
Sám jsem to o sobě ještě nikdy nikomu neřekl, nikde o tom nepsal nebo tak, vy jste v podstatě první, kdo to ví
Týhle dnešní společnosti nevěřim. Nevěřim v toleranci lidí a bojím se toho, jak by se mnou lidi mluvili, jestli by si na mě ukazovali jako na toho buzíka, se kterým se nikdo nebaví.
Život mám zatím fajn a nerad bych si to zkazil tím, že to teď vypustim do světa, dusim to v sobě už dlouho, ale jak jsem už napsal, nikomu nevěřim na tolik, že bych mu to řekl... je to docela smutný, ale to tak..... Mě stačí vidět, jak se lidi na škole chovájí k takovýmhle jedincům, je mi z toho špatně a takový lidi nesnášim, až je mi jich líto, jenže já jsem jen mála ryba, takže s tim nic nedokážu udělat
Jak mám zjistil, jestli o mně kluk stojí nebo ne ? Tohle mě na životě fakt štve, jak je všechno složitý a zamotaný, nebo je to možná tim, že jsem ještě mladej nebo já nevim
Už jen to, že jsem to někam napsal, mi dělá problémy, srdce mi u toho buší, cejtim se jak debil, že zrovna já musim tohle všechno snášet
Sebevědomí.... ah jak málo ho mám, nevěřim pomalu ani sám sobě, nevěřim, že si někdy najdu kluka podle svých představ, nebo jestli si vůbec někoho najdu... asi mě jen musí někdo popostrčit, jenže já nikoho takového nemám...
No, každopádně jsem tu a jsem docela rád, že jsem to konečně někde vyhlásil

[TuX]

@johnc: Dnes mi tyhle problemy prijdou az usmevne, ale pred 10 lety jsem to prozival podobne. Vzpominam si, ze tehdy mi, stejne jako tobe, prislo naprosto nepredstavitelne si TO priznat, ze bych mel nekdy zit s chlapem nebo ze by se o tom snad dozvedeli lidi. S odstupem casu musim rict, ze klicove pro me bylo vlastni priznani si, ze jsem na kluky. To u me probehlo docela snadno potom, co jsem mel poprve neco intimniho s klukem. Jen jsem to chtel zkusit, ale v ten okamzik jsem si definitivne uvedomil a priznal, ze tohle je prece to, co chci. Bylo to jako probudit se ze spatneho snu. Najednou mi to bylo jasne. A pak uz to slo snadno. Konecne mi dosla zakladni vec - tohle je prece muj zivot a ja na me, jak ho budu zit. Muzu se cely zivot trapit, skryvat, na neco si hrat, dokonce se treba i ozenit a nebo muzu zit, jak to citim a je uplne jedno, co si o tom mysli moje okoli. Takze az se budes trapit tim, co tomu reknou lidi, tak si vzpomen, ze je to tvuj zivot, ne jejich.

@CO - neni to jednoduchy, ale v podstate to mas jeste daleko pred sebou. CO ma smysl resit az kdyz jsi vyrovnany sam se sebou. Jinak osobne nemam spatne zkusenosti s CO, spis z dnesniho pohledu vtipne. Strasne jsem se bal, ale nasi byli uzasni, kdyz se to dozvedeli, i kdyz je to dodnes trochu tabu, coz je asi jedine, co me trochu trapi.

Kdybych si dnes mohl vybrat, jestli chci byt na kluky nebo hetero, tak bych nemenil.

[Vaclav]

[charles]

[Brio]

[bright]

Vhodný je se vyoutovat dobrým (= spolehlivým) kamarádům. Ovšem spolužák neznamená automaticky kamarád, protože se spolužáky jsi donucen být. Kamarád se s tebou kamarádí, protože chce.

Je to trochu jako přemýšlení, co bylo dřív, jestli slepice nebo vejce. Bojíš se jim vyoutovat, protože si tě zaskatulkuji podle stereotypních představ o gayích. Jenže oni žádného gaye většinou osobně neznají, a proto mají tu stereotypní představu o nich. Takže jim vlastně pomůžeš rozšířit obzory.
Nakonec se člověk kolikrát dozví, že “nesnášel jsem buzeranty, ale ty jsi fajn“.

[johnc]

Ještě jednou děkuju všem, jsem rád za každý příspěvek, ani jsem nečekal, že tolik z Vás k tomu něco napíše...

Ještě bych se teda chtěl zeptat...

Vy, co máte coming out za sebou, opravdu to dopadlo spíše pozitivně? Já si totiž vážně umím představit, že třeba ve škole by měla spíš většina blbé vtipy a bůh ví co ještě... A pro rodinu by to bylo podle mě trapné. A jak jsem psal... Není unavující být pak zaškatulkovaný podle těch různých klišé a pravidel? Nevím, tohle už je možná o povaze, ale mně by bylo strašně nepřijemné, kdyby mě furt každý řešil. A vím, jaké názory a kecy někdo na tuto věc má.

[Mates]

ono je docela zajímavý si pak přečíst pár měsíců starý zápisy a zjistit, jak se různý věci vyvíjely

[Jey Jey]

Ad mates: Tak nejsem jediný, kdo si psal deník!

[Mates]

Ahoj, jsem tu nový, ale snad nebude vadit, když se hnedka zapojím do diskuze

To johnc: Naprosto chápu, čím teďka procházíš. Já jsem něčím dost podobným procházel docela nedávno, vlastně v tom pořád jsem, ale můžu ti upřímě říct, že se to všechno zlepší.

Mě je čerstvě 21, taky jsem nikdy s nikým nechodil. Na gymplu se o mě pár holek zajímalo, ale už tehdy sem tak nějak tušil, že to není pro mě to pravé takže, jsem se z toho vždycky nějak vymluvil.

Zezačátku jsem si myslel, že to, že mě nepřitahují holky prostě nějak přejde, že si časem nějakou najdu. No ale postupem času jsem začínal chápat, že to, jaký jsem, se nezmění. Takže jsem si říkal, že asi teda budu žít sám. Prostě jsem si v té době (tak 17, 18 let) nedokázal představit, že bych měl žít s nějakým klukem. Ani jsem na to nechtěl pomyslet. Nějakým zázrakem se mi do maturity dařilo o tom nějak víc nepřemýšlet. Pak sem ale nastoupil na vysokou a tam sem měl víc času všechno si promyslet. Tehdy už sem věděl, že mě berou kluci a s holkama budu moct být max. kámoš. Teď si naprosto reálně dovedu představit, že chodím s klukem, držím se s ním za ruku, líbám se s ním někde venku a je mi jedno, že by se na nás mohl někdo pohoršeně dívat.

Musím říct, že až úmrtí v rodině bylo pro mě takový finální "nakopnutí", abych si uvědomil, že jsme tady od toho, abysme žili, ne jen existovali a přežívali. Takže tehdy (asi před 2 měsíci) jsem si konečně poprvé dokázal říct, že jsem gay. Tak to prostě je. Když takhle začal můj vnitřní CO - trvalo to déle, ale jak jsem říkal, prostě jsem se to snažil ignorovat a nevnímat, ale pak jsem začal cítit, že to potřebuju někomu říct. Několik týdnů sem sbíral odvahu, abych to řekl svojí nejlepší kamarádce, s kterou se znám celý život a bavíme se naprosto o všem (před CO jsem se jí o tom, že se mi líbí kluci, samozřejmě nezmiňoval). Takže jsem se odhodlal, sešel jsem se s ní, připravil jsem si takový proslov (strašně jsem koktal a myslel jsem, že snad budu mít infakrt, jak mi bušilo srdce ) a pověděl jsem jí to. Řekla mi, že to budu mít v životě těžší, ale že tady pro mě vždycky bude a pak mě objala. Ani nedokážu popsat ten skvělý pocit, co jsem potom měl. Prostě to slovy nejde popsat Najednou jsem tady měl člověka, s kterým jsem se mohl bavit fakt o všem.

Sice je to jediná osoba, které jsem to řekl, myslím, že mamka to tuší a bývalí spolužáci asi taky - přeci jen 8 let sem s nimi trávil většinu dne a nikdy jsem se o žádné holce nezmiňoval

Na CO rodičům a rodině celkově se ještě necítím, ale člověk to prostě nějak vnitřně pozná, kdy je na to čas. Proto bych radil to nijak neuspěchat, ale zase s tím nečekat, až ti bude 40 Dalším kamarádům jsem to taky neřekl, protože mám obavy, že by se to nečekaně rychle dostalo až k rodičům a jak jsem řekl, těm to chci říct, až přijde čas. Až to přijde a řekneš to svým kamarádům, můžou mít blbý keci. V takovém případě fakt nemá cenu si s nima dělat hlavu. Nechceš přece mít kolem sebe lidi, kteří tě neberou takového, jaký jsi. U mě to je tak, že když brácha přijede na víkend domů, tak musím snést dávku keců, jako že jsem buzeran, teplouš atd. Přitom on podle mě taky nic neví, může si něco jen domýšlet. Už několikrát se mě zepta jstli jsem buzerant, ale neodpověděl jsem mu. Pro mě tohle nadávání je rozhodně ještě dost nepříjemný, když tohle uslyším, je to jak bych dostal facku, ale pak si řeknu, že pokud tohle uslyším někdy od cizího člověka, aspoň mě to tak nesebere. Beru to tak, že si brácha chce připadat nadřazeně, takže musí mít nade mnou, jako mladším sourozencem, navrch, takže mě musí takhle slovně urážet.

Důležitá je taky sebedůvěra. Upřímně můžu říct, že když jsem byl mladší, měl jsem skoro nulovou sebedůvěru. Začalo se to zlepšovat až poslední 3 roky na gymplu, kde sem si nějak uvědomil, že nejsem nic míň něž ostatní (nevím, proč jsem si to myslel, asi jsem byl blbej ) V mém případě mě dost pomohla i taková maličkost, jako změna účesu nebo nakoupení oblečení, ve kterém ti někdo řekne, že ti to sluší.

Takže abych to shrnul, všichni, co sem napsali, mají naprostou pravdu.
Já bych ti poradil nespěchat, "ponořit" se do sebe, aby ses naučil přijmout sám sebe a pak to ostatní přijde samo. Pokud taky máš nějakou dobrou kamarádku, které můžeš věřit, svěř se jí. Myslím si, že holky to berou líp než kluci. Navíc si s nima můžeš pokecat o klukách Jo a poslední věc, co bych poradil, piš si deník. Sám jsem netušil, jak moc to pomůže, když se můžeš vypsat, když zrovna ve svém okolí nemáš nikoho, komu by ses mohl vyzpovídat.

Omlouvám se, že můj příspěvek je tak dlouhý (snad jsem to napsal srozumitelně), ale vždycky, když něco píšu, tak to takhle dopadá Pokud se to někomu bude chtít číst, budu rád, pokud ti to johnci pomůže, bude to ještě lepší

[bright]

[Honza]

Si myslím, že ty vaše filozofické úvahy a teoretické rozbory nejsou špatné,
ale chce to něco praktického, takže Johne:

1. každé ráno se koukneš do zrcadla a nahlas řekneš "jsem tak hezkej kluk, že pro holku je mě škoda"

2. už bez zrcadla třikrát zopakuješ "být gay je stejný neštěstí, jako být heterák"

3. dtto:"Heteráci jsou na rozmnožování, my na to ostatní"

4. dtto: "když nejde o život, jde o hovno"

5. a koukni se sem: http://gay.komunita.cz/viewtopic.php?t=879

[Vaclav]

[augustus166]

to Johnc: uvidíš, že až se poprvé pomazlíš s klukem, bude Ti hned všechno jasný!

[Brio]

Mluvit. To pomáhá nejvíc. S někým, komu věříš.

[charles]

[charles]

[bright]

Nevím, odkud jsi ani co děláš, ale např. na vysokých školách v Praze jsou gay spolky, rovněž jsou různé sportovní spolky. Co začít tam? Najít si jejich stránky, kontaktovat je, zajít se podívat, co dělají, poznat nové lidi...

Anebo bychom mohli udělat po x letech sraz gk. K tomu jsi tu ovšem zatím nedospěl nejen ty, ale mnozí jiní. Nebudu je jmenovat, ale mohli by to pro kluky v tvé situaci podstoupit.

[johnc]

Díky všem za odpovědi,

no ale jak píše augustus166, prostě si stejně neumím představit něco s klukem apod.

A jestli to někomu řeknu... to až potom. Až zjistím, jestli si to tedy vůbec umím představit a chci jít touhle cestou. No, ale stále moc nevím, kde začít, každopádně už bych to asi nějak řešit měl.

A co se týče toho, abych našel někoho, kdo mi pomůže nebo je na tom podobně, tak znám opravdu jen iboys, ale je fakt, že tam je to trochu o něčem jiným. Kde hledat ale lidi ve stejný situaci jako jsem já, když prostě nikoho takovýho neznám?

[Vaclav]