Gay komunita

fREDka · uživatel+ Založen: 13.1.2007 Příspěvky: 129

nj, to se nekdo ma. . . Na neco podobnyho uz sem ti reagoval.

Kure05 · uživatel Založen: 8.2.2007 Příspěvky: 30 Bydliště: Trutnov

Tak to mas vsimavy spoluzaky ! To u me nehrozi Wink

To ja muzu koukat na Lukase jak chci a nikdo me nic nerekne Very Happy

Jen jednou me rekl on sam "to uz jses tu zas ?" ale rikal to s usmevem . . .

fREDka · uživatel+ Založen: 13.1.2007 Příspěvky: 129

fREDka · uživatel+ Založen: 13.1.2007 Příspěvky: 129

Martin · šaman Založen: 25.10.2005 Příspěvky: 7470 Bydliště: Teherán:)

fREDka · uživatel+ Založen: 13.1.2007 Příspěvky: 129

Martin · šaman Založen: 25.10.2005 Příspěvky: 7470 Bydliště: Teherán:)

requiz · uživatel Založen: 18.1.2007 Příspěvky: 43 Bydliště: Praha

fREDka · uživatel+ Založen: 13.1.2007 Příspěvky: 129

Waky · šaman Založen: 7.12.2005 Příspěvky: 1516 Bydliště: Republika Žižkov

Daloway, Tvůj příspěvek je moc hezký a shrnující a krásně popisuje problematiku platonických vztahů. Líbil se mi natolik, že jsem si ho vytiskla a založila do desek.

Platonické vztahy jsou univerzální a naprosto se netýkají jen střetu světů odlišných orientací, můžou je mít i HT nebo HM k sobě navzájem.

Sama jsem v nich byla svého času přeborník, takže velmi dobře vím, o čem je řeč. Plácala jsem se v nich (v dobrém i zlém) nejeden měsíc (ba rok) svého života (hlavně školního), a byla dlouhou dobu nevývratně přesvědčená, že mám prostě takovou smůlu, že se s ideálními lidmi svého života můžu akorát minout. A že kdybych takovou smůlu neměla, můj život by rázem dostal úplně jiný rozměr, rozsvítily by se jasné barvy, zazněly rajské tóny a bavila by mě snad i fyzika nebo uklízení, protože bych měla To Velké Osudové Naplnění.
Daloway na rozdíl ode mě tenkrát je mnohem dál v tom, že pochopil, že tyhle druhy vztahů přinášejí i určité naplnění a pozitiva a nejsou jen frustrací, náhražkou a utrpením.

Jak jsem tak postupem času nabírala rozum, začaly mi docházet některé věci. Docela mi v obojím pomohly svépomocné psychologické knihy – žádná hluboká analýza, odborníci nad nima ohrnujou nos, ale nedám na ně dopustit, protože jsem tam našla spoustu věcí.
Pomocí zkušeností a z těch knih jsem pochopila, že když si tak vyžívám v těch platonických vztazích, vlastně ani žádné skutečné nechci. A že si vybírám nevědomě takové lidi, se kterýma se prostě musím minout a dělám to sice proti své vůli, ale schválně (vědomí a nevědomí se poměrně často neshodnou). To, že člověk na úrovni vědomé trpí jako zvíře a je přesvědčen, že by jej realizace toho vztahu učinila šťastným, nemusí vůbec nic znamenat. Dokonce ani to, že tam musí být „určitá možnost realizace“ (řečeno slovy Daloway – čím nemyslím na něj, ale obecně). To totiž může znamenat jen to, že si člověk prostě nechce tu nevědomou volbu připustit a tudíž to nemůže mít tak hroznou logickou díru, protože by to sám před sebou neobhájil.

Pokud si tedy někdo soustavně neomylně a stále vybírá pro své city osoby, které je neopětují, pak je to s největší pravděpodobností nevědomá volba. Nejčastěji to bývá tím, že se reálného vztahu bojí. Třeba si nevěří, nebo má strach, že mu ten druhý ublíží – ve skutečném vztahu je člověk mnohem zranitelnější. Nebo se prostě z nějakého důvodu nechce druhému tak moc přiblížit. Třeba proto, že pro reálné vztahy ještě neuzrál jako osobnost. Nebo, pokud je menšinové orietnace, že ještě tak docela nepřijal sám sebe na všech úrovních (tj. citové a nevědomé. To totiž bývají prevíti a hrozně moc se opožďují za rozumem, nějakou dobu jim to trvá.) A může se to spravit prostě časem.

Vypadá to asi divně, protože ten trpící nešťastník je upřímně přesvědčen, že se svému idolu snaží přiblížit úplně nejvíc, jak jen to jde, a nikomu jinému se nepřibližuje tolik jako jemu, přeci o něm přemýšlí 25 hodin denně. Je v tom jednak trochu paradox, ale to už bohužel v naší nevyzpytatelné psychice bývá. A pak, on se nepříbližuje ani tak té osobě samotné, jako své představě o ní. A někde v nevědomí si sám volí ten mantinel, který udrží dostatečnou vzdálenost a přichází jakoby zvnějšku, ale ve skutečnosti je to jeho volba. (Dělá si to opravdu naschvál proti své vůli.) Zároveň, přes tu nevědomou potřebu izolace, nějakou potřebu vztahů má, a tak si ji realizuje takto. Může při tom prožívat velice silné emoce (co do intenzity stejné jako u vztahů reálných), zapojit ty představy, má se čím zabývat (co měla či neměla která situace znamenat, co říci, nebo naopak neříci, jak nějakou situaci navléci atd. atd., víme, o čem je řeč).

Podle míry utrpení, které tyto vztahy přinášejí, tam může být zastoupena ještě další složka – totiž potřeba trápit se buď jako nevědomá volba se trestat, nebo jako velice silná emoce, v níž je člověk v kontaktu sám se sebou (a nemá pocit odcizení), nebo jako ventil nějaké bolesti či zranění, které se ve skutečnosti týká něčeho jiného (co se buď nedá moc přesně popsat a člověk vlastně sám neví, co to je, nebo se to bojí sám sobě přiznat), a tady si to najde konkrétní podobu, ventil, a ten člověk se na to upne jako na více méně zástupný problém, takže nemusí řešit ten podstatný. To byl určitě můj případ a řekla bych, že i Voidwalkerův (podle toho, co psal).

Ani jedno tak nemusí být vždycky.
Neroubuju svoje zkušenosti na celé lidstvo, takže nechci nikoho nařknout, že se ho to taky týká.
HM asi mají (obecně) větší problém vyznat se sami v sobě v tom smyslu odlišení, jestli mají doopravdy jen smůlu (přeci jen, těch heteráčů je více, tak se jim může stát daleko spíš, že narazí na nevhodný objekt opravdu náhodou, nikoli nevědomou volbou), nebo jestli v sobě mají nějaké mechanismy nevědomého výběru těch nerealizovatelných vztahů.

Buď jak buď, i kdyby si člověk nakrásně přiznal, že si tu situaci svým způsobem volí sám, jeho palčivý problém to nerozsekne a jeho láska ani trápení tím nezmizí. Může to trošku pomoci v tom smyslu, že když člověk uzná, že si za něco tak trochu „může sám“ (důraz na uvozovky), nemusí se tolik cítit jako hříčka osudu a zlých okolností.
Ale řešení to určitě není.
Řešení je nakonec jediné – naučit se s tím žít.
A začít u sebe, protože člověk sám je jediná osoba, kterou můžeme doopravdy ovlivnit.

Lámat něco přes koleno, chtít se na to vykašlat, hledat si promptně náhradu asi většinou moc nepomůže. Přeci jen ty city se tak docela vůlí řídit nedají. Člověk se v tomto stavu (ať už vznikl z jakýchkoliv příčin) ze všeho na světě nejvíc brání myšlence, že by ho mohl jeho cit přejít. Vím z vlastní zkušenosti, že když mi někdo něco takového radil, nechtěla jsem to ani poslouchat. Proto si myslím, Requizi, že JE docela od věci radit fREDkovi, aby si našel nějakého gay přítele a s Romanem se „rozešel“.
Jiná věc je, že by se fREDka mohl častěji vypravit někam mezi lidi a dělat nějaké věci, které s jeho láskou vůbec nesouvisejí. To už od věci není, protože jednak pohlcení druhým a Ten Pravý jako jediná životní náplň nesvědčí žádným vztahům ani psychické pohodě jedince, a jednak tím, že se člověk stále plácá jako v kruhu v jedné věci zvyšuje pocit trápení a bezvýchodnosti. Když se dostaneš, fREDko, mezi jiné lidi a budeš dělat i jiné věci, bude Ti na 90% o něco lépe. Pokud se Ti do toho nechce, měl by ses dokonce ve vlastním zájmu snažit se aspoň k něčemu takovému přinutit. Můžeš při tom Romana milovat do roztrhání těla. Můžeš ho přestat mít rád až tehdy, až budeš sám chtít (nebo ho milovat až do důchodu) – je to zcela na Tobě.

Mně dost pomohlo, když jsem tenhle stav i se všemi negativy nějak akceptovala. Že je to prostě tak, že někdo trpí na záchvaty migrény, a někoho semtam bolí všechny vnitřnosti od nenaplněného vztahu. A když na člověka přijde prudký záchvat zoufalství, tak chvíli počká, a ono to zase přejde (myslím ten záchvat, nikoliv city). A snažila jsem se to utrpení co nejméně řešit a přistoupit k němu jako k chronické bolesti – s tou se dá vydržet jenom tak, že o ní člověk nepřemýšlí.
Taky jsem někde vyčetla a kupodivu to většinou taky zabralo, že si člověk vyhradí určité hodiny, kdy bude trpět. Třeba každý den od sedmi do půl deváté. Nebo pokud je to málo, tak si aspoň vyhradí určité hodiny, kdy bude netrpět a bude myslet na něco jiného. Ono to tak doslova nejde, ale je možné si říci „ne, teď na to myslet nebudu, až za hodinu (případně v sedm), zato pak si tu pěkně užiju“. Vypadá to směšně, ale fakt to zabírá. Navíc to má v sobě jistý prvek humoru, který umožní určitý nadhled a odstup.

Řešit něco násilím většinou nikam nevede. Člověk se musí především smířit sám se sebou a s okolnostmi. Prostě takhle to je, dobře, špatně, to nakonec nikdo ani pořádně neví. A nevíme, co nás v budoucnu čeká. Může se stát spousta věcí, o kterých nemáme ani tušení.
Ono to nějak dopadne.
_________________
Co je dobré nebo obsahuje kvalitu "dobra", má za následek "pravdu". Pokud tomu tak není, můžete si být jisti, že ta věc není krásná, i když může pořád ještě být vodotěsná.Woody Allen