Gay komunita

[lenoch]

Stala se mi zvláštní věc, zblbla mě holka. Pořád na ní musim myslet. Vim ale že jsem gay. Myslim na ní "tělem i duší".

Mám kluka skoro o 10 let staršího (můj první). Jsme spolu 6 let a pořád mi dává neskutečně lásky a já jemu taky.

Musim ale přemejšlet, a připadám si provinile vůči němu, jeslti mi neujíždí vlak - že už nezažiju ten adrenalinovej náboj "si vrznout" - poslední 3 roky je to občas peklo, jak stárnu a třicítka se blíží - strašně čumim po klukách. A připadám si sám - ikdyž nejsem.

A teď ta holka - vůbec to nezapadá.. jsem úplně mimo když jsem vedle ní - nechápu proč na mě tak působí. Mám silný nutkání ji dobývat a ještě si s ní výborně rozumim. Snažím se to v sobě dusit a rozluštit - připadám si vedle ní jako ochránce - a že jí potřebuju.

Nehodlám zahodit vztah s životním partnerem kvůli zmatku. Ale zároveň mám nutkání podléhat svojí zvědavosti zjistit co se se mnou děje a podlehnout touze.. prozkoumat ten zmatek.

Takže si řikám že ve vztahu asi něco chybí.. já jen nevim do jaký míry s ním můžu otevřeně mluvit o takových věcech jako že nejsem spokojenej s naším intimním vztahem. Nemluvíme o tom - občas se snažim zmínit, ale většinou to skončí v outu.

Za tu dobu co jsme spolu jsem zjistil to, že se dá překonat hodně, stačí tomu dát čas.

A taky by se mi chtělo to alibisticky svést na to, že asi nejsem ještě vyzrálej když jsem zažil jeden vztah.. ale kdy budu, když už mi bude 30?


Máte někdo podobnou zkušenost?