Gay komunita

[Vaclav]

Vztah k "vlastní krvi" a snaha pomoci vlastnímu dítěti do světa, to obojí je velmi přirozené a velmi silné. Takový vztah nepomine, to není přechodná situace, kde by opravdu platilo "musím zatiaľ strpieť, kým sa to neutrasie", jde o pevnou součást života Tvého partnera. Pokud ho máš opravdu rád (a ne jen příjemné požitky, které Ti společné soužití přínáší), přijmi to jako danost. Je dobře možné, že kdybys projevil zájem se na partnerově péči o syna v nějakých rozumných mezích podílet, situace by se vyřešila, pro Tebe i pro něj.

Stejně tak možné ovšem je, že návštěvy u syna jsou pro partnera i způsobem uvolnění se z monotonie vašeho vztahu, kterou on může vnímat jako příliš těsnou klec. Jestli i po čtyřletém soužití (ne tedy už ve fázi počáteční zamilovanosti) pro Tebe život bez přítomnosti partnera neexistuje ("...ja sa preto hnevám, lebo jediné čo chcem, je byť s ním..."), pak on může vnímat i takové banality, jako je "...uvariť obed a bežné práce na udržanie chodu domácnosti...", jako způsob oddechu. Dost jistě i on čeká, že si i Ty si najdeš nějaké další zájmy, abys nebyl se vším závislý jenom na něm.

Myslím, že situace není zralá ani pro hněv a výtky, ani pro návštěvu psychiatra, ale pro zamyšlení a uvážené experimenty.

[Martin]

Radu teda mám, ale to až ke konci - nejdřív, no vaše situace mi neni moc jasná.

Asi jsem jiná povaha, nicméně si nedokážu představit, že bych někomu 19-ti letýmu, byť třeba synovi, daroval byt a ještě mu tam chodil vařit a uklízet (jestli sem si tu péči o chod bytu vyložil správně). Prostě si to fakt nedokážu představit, že bych to dělal, a už vůbec ne na úkor svýho soukromýho života. Jedině, pokud má ten syn nějaké závažné zdravotní postižení, ale to asi neni ten případ.

K radě - no ono je určitě zničující "jen tak čekat". Asi první řešení by bylo najít si nějakou činnost - koníčka, kterýho můžeš dělat sám. Případně jít někam ven - s kamarádama, cvičit, jezdit na kole, proběhnout se v parku atp. Určitě né sedět doma a přemejšlet jak přesně co partnerovi vyčteš.

Pokud se ti nepodaří nějakou takovouhle činnost, která by se dala dělat bez partnera vymyslet, tak by možná nebylo od věci si promluvit s odborníkem.
_________________
You have trapped me in your trap of logic!

[Majko]

ahojte,
mám problém, pre väčšinu ľudí sa zdá tento problém ako hlúposť, ale mňa to ozaj trápi a neviem čo mám so sebou robiť a ako sa psychicky ukľudniť a netrápiť sa...ide o to, že so svojím priateľom žijeme spolu už viac ako 4 roky a na vianoce sme sa presťahovali do nového bytu a z počiatku to bolo celkom v pohode, ale po krátkom čase sa začalo moje trápenie, pretože sme boli spolu už menej, pretože priateľ začal chodiť aj neskôr domov než obyčajne, pretože sa staral o syna, ktorého nasťahoval do starého bytu, kde sme pôvodne bývali spolu...a vzhľadom na to, že je školák ešte a tento rok maturoval alebo resp. mal maturovať, tak sa s ním aj učieval, pretože nemam moc dobré výsledky v škole...takže domov potom chodieval o čosi neskôr, resp. vždy až večer, čo znamená, že z toho celého dňa sme mali na seba len pár hodín...dohodli sme sa, že to nejako prekusneme a vydržíme, dokiaľ jeho syn nezmaturuje...potom to už bude iná pesnička a náš partnerský život bude naozaj taký aký by mal byť...lenže on prepadol a k maturite pripustený nebol...a hoci sa už tým pádom už škola skončila, teda až do konca leta, tak už majú ruky voľnejšie, už sa nemusia spolu učiť - ide už iba o bežnú starostlivosť ako uvariť obed a bežné práce na udržanie chodu domácnosti...no aj tak sa zatiaľ nič nezmenilo...stále chodí domov neskôr...o osmej, deviatej večer...a vie že ja sa preto hnevám, lebo jediné čo chcem, je byť s ním a nie len neustále čakať kedy konečne príde domov...no zakaždým mi ešte aj povie, že nemôže len tak vždy rýchlo zdrhnúť z domu a že musí byť aj so synom, aby to nebolo moc nevhodné alebo aby to nevyzeralo blbé voči synovi, čo ja samozrejme chápem...a viem, že to chce ešte čas, kým sa tento nový život utrasie jak u mňa, u môjho priateľa a rovnako aj u jeho syna...ale už mi to riadne udiera na mozog a neviem čo mám robiť...ozaj sa trápim pre tú samotu, ktorú musím zatiaľ strpieť, kým sa to neutrasie, avšak ja neviem ako sa tým vyrovnať, ako sa od priateľa odpútať, aby som lepšie znášal celú situáciu...ale nechcem sa rozísť...máme vybudovaný spolu nádherný vzťah, plný lásky, pochopenia a starostlivosti o toho druhého a to je to čo chcem zachovať...ale neviem ako na to...mám pocit, že moje neustále fňukanie, nariekanie a rozprávanie sa s partnerom o tom, že sa mi stále niečo nepáči...verím, že tým to určite ničím...ale potrebujem sa odpútať, aby som nebol na ňom taký závislý a nebral nás tak, že on je celý môj život a bez neho by som to tu asi neprežil.................